O tom, jak je důležité mít dostatek hráčů a hráček jsme se přesvědčili v minulém článku, kdy tým žen na dlouhých 13 let přestal existovat. Aby se oddílu dařilo, je třeba mít také dostatek trenérů, funkcionářů, ale také kvalitní zázemí. A mít vlastní hřiště je obrovská výhoda. Ovšem je třeba se o něj neustále starat…

V padesátých let nesli vztyčený prapor velkomeziříčské házené hlavně družstva mužů a dorostenců. Dařilo se pořádat další ročníky Memoriálu Ing. Karla Pánka. Na tom pátém se představilo dokonce 11 družstev a naši muži vystoupali na třetí příčku.

Trenéři a vedoucí družstev se z rozpadu týmu žen poučili a začali intenzivněji pracovat s hráči a hráčkami již v mladém věku. A proto rok 1956 přinesl první družstva žáků a žákyň! Tento rok byl pro velkomeziříčskou házenou z historického hlediska jedním z nejúspěšnějších! Muži měli hned dvě družstva. Týmu „A“ se podařilo postoupit do II. ligy. Avšak tým „B“ v ničem nezaostal, když vyhrál krajskou soutěž a postoupil do krajského přeboru. Dařilo se také dorosteneckým celkům. Chlapci skončili na druhém místě v rámci krajského přeboru a stejně tak i dívky. Nově vzniklá družstva žáků a žákyň shodně zvítězila v krajském přeboru a postup na Přebory ČSR tak měla v kapse. Jejich reprezentace oddílu i města byla více než úspěšná. Komu by se nelíbilo hned v prvním roce svého soutěžního snažení skončit v rámci celorepublikové soutěže na krásném třetím místě? To byl pro tyto mladé a nadějné sportovce a sportovkyně neuvěřitelný náboj pro jejich další zdokonalování a pro trenéry těchto házenkářů a házenkářek velká satisfakce a ujištění, že jejich práce přinesla tak sladké ovoce.

A proto, že nic není stále, pokud se na tom nepracuje, tak vězte, že v sezóně 1959-1960 měl oddíl házené v soutěžích přihlášeny pouze dorostence a dorostenky! Dorostenci sezónu zpestřili turnajem v Havlíčkově Brodě, kde skončili těsně pod nejvyšším stupínkem, ale náš brankář Macák obdržel cenu za nejlepší brankáře turnaje.

Naštěstí se nízký počet družstev nepřenesl do dalších let. Kromě toho, že muži se opět představili na hřišti svém i soupeřů, tak se podařilo získat 20 nových žákyň a 18 žáků. Jejich trenéry byli Pazderová, Novotný a Kácal.

Jedinou sportovní „tragédií“ padesátých let byl nepostup dorostenek do finále Přeboru ČSR. V kvalifikačním turnaji ve Vémyslicích se děvčatům nepodařilo postoupit. Tento nezdar mrzel celý oddíl dvojnásob. Vždyť finále Přeboru se hrálo v jim tak známém Rudolfově parku.

Ale… nejenom házenou byl a je člověk živ, a proto se většina hráčů a činovníku podílela na velebení hráčské infrastruktury. Upravovaly hrací plochu, podíleli se na jarním úklidu či udržovaly v dobrém stavu tribunu. Ta byla v polovině padesátých let obnovena a celkově se na ní odpracovalo 1 272 brigádnických hodin! Na začátku šedesátých let pak započala stavba tribuny. Její součásti bylo vybudování klubovny, skladu, místnosti pro rozhodčího, rozhlasu a sociálního zařízení. Během celé stavby bylo odpracováno 903 hodin a do akce se zapojilo 47 brigádníků ve věku do 25 let! To je ukázka neuvěřitelné lásky ke sportu, kterou tehdejší mladí lidé předvedli, aby mohli své tréninky a zápasy hrát v kvalitním prostředí.

Začátek šedesátých let pak přinesl závan nového vzduchu, když byl obnoven tým žen! Velkou zásluhu na tom měl pan Skopalík. Páteř družstva tvořily hráčky – dorostenky, které se v roce 1960 staly krajskými přebornicemi.

Další roky přinesly dvě obrovské změny, které celou velkomeziříčskou házenou posunuly kupředu. Ale o tom, už zase příště…

obr.: Stará tribuna v Rudolfově parku